Dokazují, že neexistuje nic jako „typická vědkyně“. Nová kniha představuje dvě výrazné ženy z FSV UK

Na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který má připomínat jejich zásadní úlohu ve vědeckém prostředí a podporovat jejich zapojení do výzkumu. Právě o nezastupitelném přínosu vědkyň pro společnost vypráví nová kniha Neviditelné ženy ve vědě. Její autorka a známá popularizátorka vědy Pavla Hubálková v ní představuje 12 českých badatelek z různých oborů. Nechybí mezi nimi ani dvě výrazné tváře z FSV UK –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ekonomka doc. Julie Chytilová z Institutu ekonomických studií a výzkumnice dětského čtení dr. Anežka Kuzmičová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Oběma vědkyním i autorce jsme položili několik stejných otázek. Přečtěte si, jaké mají vzory či s jakou osobností by se chtěly osobně setkat.

Pavla Hubálková v jedné z mezikapitol knihy pokládá otázku: „Jak by vypadal svět, kdybychom měli více vědkyň?“. Když si to představíte vy samy – jaký svět byste si přály vidět?

Julie Chytilová: Větší pestrost výzkumných témat – například v ekonomii se vědkyně více věnují tématům nerovnosti a chudoby. Prostředí, ve kterém je být vědkyní normální, ne výjimečné.

Anežka Kuzmičová: Chtěla bych svět, ve kterém větší počet vědkyň odráží větší genderovou rovnost i v ostatních oblastech, nejen ve vědě a nejen na kvalifikovaných pozicích. Ve vědě samotné by to patrně znamenalo o něco méně zákopových válek, možná méně odsuzování, určitě více sociálních témat.

Pavla Hubálková: Přála bych si vidět svět, kde se více myslí na pestrost zkušeností a potřeb. V otázce žen ve vědě nejde jen o nějaké kvóty – jde o rozmanitost. Ženy tvoří polovinu lidstva a přináší unikátní pohledy, zkušenosti a výzkumná témata a také se stávají vzorem a inspirací.

Kdo nebo co vám na vaší vědecké či profesní cestě nejvíce pomohlo – ať už šlo o konkrétního člověka, prostředí, nebo životní zkušenost?

JCH: Během studia prof. Michal Mejstřík, který měl bezbřehou důvěru v potenciál každého jednotlivce. Soustavně a intenzivně manžel, spolupracovník a soulmate Michal Bauer. Zkušení spolupracovníci, od kterých jsem měla možnost se učit (Jonathan Morduch – New York University, Edward Miguel – UC Berkeley, Joseph Henrich – Harvard). Prostředí, atmosféra a lidé na domovských institucích v Praze.

AK: Silnou profesní zkušeností pro mě bylo, když jsem se těsně po doktorátu (a se dvěma malými dětmi) ocitla ve vedení mezinárodního uskupení výzkumníků a výzkumnic z více než třiceti zemí, financovaného mechanismem COST. Čtyři roky jsem pomáhala vykopávat společné projekty napříč obory od neurobiologie po knihovnictví a koordinovala při tom třeba i kolegy s profesurou. Pokud bych ale měla jmenovat jednu osobu z profesního života, která mě nejvíc posunula v osobnostním rozvoji, byla by to moje zdejší, o něco mladší spolupracovnice Markéta Supa, která mě na FSV UK přivedla.

PH: Jednoznačně zahraniční zkušenosti a obecně změna projektů v každé studijní fázi. Díky tomu jsem si mohla vyzkoušet, co mě (ne)baví a objevit profesionální komunikaci vědy.

S jakou vědkyní – ze současnosti nebo i minulosti – byste se někdy chtěla osobně setkat? Na co byste se jí zeptala?

JCH: Zajímavé by bylo setkat se s Jennifer Doudna, biochemičkou, která navrhla systém umožňující editaci genomu, za což obdržela Nobelovu cenu. Je to objev s obrovským potenciálem, ale také riziky. Ona sama mluví otevřeně o strachu ze zneužití této metody a iniciovala mezinárodní debaty o etických otázkách.

AK: Fascinuje mě, když někdo empiricky zkoumá základní fungování lidského vědomí, např. stav pozornosti vs. nepozornosti. Velmi vytrvale a originálně tohle dělala například filozofka a kognitivní vědkyně Claire Petitmengin. Zeptala bych se jí, co je to lidské vědomí.

PH: Chtěla bych potkat Marii Curie-Skłodowskou – zajímala by mě její verze příběhu. A speciálně, jak inspirovala svoji dceru Irène, která se svým manželem Frédéricem Joliotem také získala Nobelovu cenu za chemii za objev umělé radioaktivity.

Měla jste (nebo máte) někoho, koho vnímáte jako svůj vzor, tzv. role model?

JCH: Inspiraci nacházím u celé řady vědkyň a vědců, u každého v něčem jiném.

AK: Kdysi pro mě bylo nesmírně důležité, že jsem díky náhodnému setkání mohla začít dlouhodobě spolupracovat s Anne Mangen z Norského národního centra výzkumu čtení. Její energie a nebojácnost mě tehdy naprosto strhly a přivedly mě ke spolupráci s mnoha dalšími.

PH: Nemám jednu osobu. Díky své práci denně potkávám ty nejchytřejší a nejinspirativnější osobnosti a z každého setkání si odnáším i něco osobního.

Jakou radu byste daly začínajícím vědkyním nebo studentkám, které přemýšlí o vědecké kariéře?

JCH: Buďte zvědavé, trpělivé a důsledné. Bavte se o výzkumu se svými vrstevníky a zkušenějšími kolegyněmi a kolegy. Věnujte se tomu, co vám přijde důležité a zajímavé.

AK: Řekla bych jim, ať se nebojí nechávat zaznít svůj hlas. Nejenom přeneseně, ale i doslova. Ať v diskusích přidají decibely a odhodí pocit, že jejich příspěvek je jen něco na okraj, co se může tak maximálně zašeptat.

PH: Zkoušejte si to a buďte zvídavé – choďte na stáže, obklopte se vědkyněmi, ptejte se. 

Proč stojí za to si knihu Neviditelné ženy ve vědě přečíst?

JCH: Skvělá kombinace inspirujících a pestrých rozhovorů se zajímavými statistikami z historie i současnosti.

AK: Kloubí se v ní fakta o nemilé realitě s velkou dávkou nadhledu, naděje a vtipu. A s příběhy žen, které v nějakou zásadní chvíli vytrvaly.

PH: Poznáte dvanáct příběhů inspirativních českých vědkyň, které ukazují, že neexistuje „jedna cesta do vědy“, ale že vědcem nebo vědkyní se může stát kdokoliv, kdo bude chtít. Jako bonus se dozvíte i mnoho zajímavostí, kterými můžete ohromit své okolí. Třeba co byly „nevychované obory“, kdo byla „nejkrásnější herečka světa a zároveň matka Wi-Fi“ nebo že výraz „computers“ během druhé světové války označoval lidské kalkulačky, převážně ženy, které prováděly nebo kontrolovaly výpočty a na dobových fotografiích byly často považovány za pouhé modelky.

S oběma vědkyněmi i moderátorkou se můžete potkat na akci Ženy, které inspirují, která se uskuteční ve čtvrtek 26. února 2026 v Kampusu Hybernská. Přijďte si poslechnout příběhy pěti vědkyň ze sociálních a humanitních oborů v podobě jejich krátkých vystoupení a následné moderované diskuze. Dozvíte se, co je přivedlo k jejich výzkumným tématům, co považují za svůj největší profesní úspěch a jaké výzvy čekají jejich obor v budoucnu. Více informací o akci naleznete zde. Registrovat se můžete prostřednictvím formuláře.

Fotografie: Josef Havlín

Rozhovor byl přebrán z webu FSV UK.