Rozpravy o médiích: Násilí v televizním zpravodajství

Věnovali jste někdy pozornost tomu, jakým způsobem je násilí zobrazováno v televizním zpravodajství? Každodenní reportáže o válečných konfliktech, teroristických útocích a násilných trestných činech nás konfrontují s realitou, která může být šokující a traumatizující. Proč se vůbec násilí v televizním zpravodajství ukazuje? Co o tomto tématu tvrdí mediální teorie? Je ve zpravodajství vůbec čas na to přemýšlet, jaké záběry použít a jaké ne? Vede časté sledování těchto obsahů k větší citlivosti, nebo otupělosti? A je pravda, že si můžete „vybít vztek“ při střílení ve videohře?

Lucie Šťastná z IKSŽ FSV UK zobrazované násilí v televizním zpravodajství rozebírala s Andreou Průchovou Hrůzovou, vizuální socioložkou a badatelkou Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a FSV UK, Jakubem Szántó, dlouholetým blízkovýchodním zpravodajem a nyní redaktorem zahraniční redakce České televize, a Vlastimilem Nečasem, odborným asistentem na Katedře mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK v Praze.

V první části se zaměřili na obecnou rovinu zobrazování násilí v televizním zpravodajství a zda je vůbec potřeba. „Zpravodajství je odrazem světa – to je základ žurnalistiky jako takové. A žurnalistika apriori nezodpovídá za to, jaký svět je,“ otevřel diskuzi Jakub Szántó. S jeho názorem souhlasil i Vlastimil Nečas, který se snažil nastínit dva základní pohledy na vztah médií k realitě – podle jednoho média realitu, a tedy i násilí v realitě odrážejí, podle druhého realitu sami spoluvytvářejí. Andrea Průchová Hrůzová na druhé straně zdůraznila nebezpečí, dle jejích slov, „válečné pornografie“, tedy četného medializovaného násilí, ke kterému není dodán žádný kontext. Pozornost také věnovali analýzám z Masarykovy a Karlovy univerzity, které se v nedávně době věnovaly pokrytí izraelsko-palestinského konfliktu ve vysílání České televize. Obě totiž kritizovaly přítomnost explicitního násilí ve vysílání ČT a doporučovaly tuto praxi změnit. Andrea Průchová Hrůzová se s Vlastimilem Nečasem shodla na tom, že autoři analýz měli při jejich vytváření těžkou práci především kvůli jejich vágnímu zadání. Podle Andrey Průchové Hrůzové je například problematické soustředit se na jednu tragickou událost.  

Ve druhé části se diskutovalo o tom, jak je možné pracovat s obrazy násilí v televizním vysílání tak, aby to bylo zároveň etické. Andrea Průchová Hrůzová by zobrazovala tyto obsahy více komplexně, podle ní by mělo smysl ukázat, jak některé dlouhodobé násilí – například válka – ničí životy lidí a že se nejedná jen o mrtvá těla, ale i o problémy ve školství, poničenou infrastrukturu nebo nefunkční zdravotnictví. Třeba porovnání měst před válkou a po ní by mohlo prohloubit soucit k lidem, kteří na místech zasažených násilím musejí žít. „Zpracovat analýzu, dát reflexi, konstatovat něco o podobě toho zpravodajství je fajn, ale druhá věc je promítnout to do zpravodajství samotného,“ vyjádřil se k problematice Vlastimil Nečas. Zmínil také otázku zdrojů – válečná situace totiž mnohdy komplikuje přítomnost reportéra na místě, a tak médium dostává informace skrz informační toky kontrolované oběma stranami. Pozornost dále zaměřili na článek 17 Kodexu České televize, který říká: „Šokující záběry jsou někdy nutné k tomu, aby diváci plně pochopili význam sdělení.“ S hosty se přitom podívali na způsob, jakým média referovala o atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica či amerického ex-prezidenta Donalda Trumpa. „Nedokážu si představit hypotetickou situaci, kdy bychom záběry na oba, naštěstí neúspěšné, atentáty do toho zpravodajství nedali. To je proti samotnému smyslu zpravodajství,“ řekl Jakub Szántó. Přiznal ale, že u obou případů bylo rozhodnuto, že záběry nebudou využívány pro ilustrační záběry.

Poslední část věnovali dopadům zobrazeného násilí v televizním zpravodajství na diváky. Vlastimil Nečas přiznal, že je prakticky nemožné vytvořit obecnou teorii toho, jaký vliv bude mít sledování těchto obsahů. I přesto, že výzkumníci dokázali vyvodit obecnější závěry, nelze na jejich základě určit, jak by média měla s násilím správně pracovat. Komunikace obrazem je ale pro lidi naprosto zásadní, jak řekla Andrea Průchová Hrůzová, a doplnila, že jde o „nejemocionálnější a nejsilnější“ médium. Ideální obsahy jsou potom podle ní ty, které diváka dovedou k odsouzení násilí – například válečná fotografie mu dává prostor prožít svůj vztah k násilí. Na závěr debaty Jakub Szántó vysvětloval, jakým způsobem Česká televize přizpůsobuje obsah závěrům z vypracovaných studií. Také zmínil svou touhu burcovat svět k tomu, aby na násilí jakkoliv reagoval. Když se tak stane, cítí pýchu a smysl v tom, co dělá.   

Kdy se v televizi vyskytuje nejvíce násilí? Jaká diskuze probíhá v redakci ohledně záběrů násilí? Jaký vliv má sledování většího množství násilí v televizi na diváky? Mění se nějakým způsobem citlivost lidí na násilí v televizi? To se dozvíte v nejnovějších Rozpravách, které jsou již nyní dostupné na vašich oblíbených podcastových platformách: Spotify, Apple Podcasts, Podcast Addict, Buzzsprout, Podcast Index, Podchaser.

Rozpravy o médiích si můžete poslechnout i po částech:

Úvod a představení hostů: 00:00:00 – 00:02:07
1. část: Zobrazování násilí v TV zpravodajství: 00:02:13 – 00:44:14
2. část: Jak je možné pracovat s násilím v TV zpravodajství: 00:44:19 – 01:14:55
3. část: Dopady zobrazeného násilí v TV zpravodajství na diváky: 01:15:00 – 01:35:00
Rozloučení: 01:35:00 – 01:36:40