Třetí díl podcastové série Mediální minimum s Janem Křečkem

Jak rozumět vztahům médií a politiky? Jak politici ovlivňují média? A jak naopak média ovlivňují politiky a politiku? Diktují političtí marketéři politikům, co mají dělat? A k čemu vede marketingizace politiky?  A jak se projevuje? Jaký dopad mají sociální sítě na kvalitu politické komunikace? Proč bychom se neměli uzavírat do názorových bublin? A proč bychom se měli více zaměřovat na politiku a ne na politiky?

V třetím díle podcastové série Mediální minimum si Lucie Šťastná povídá o těchto otázkách s Janem Křečkem, pedagogem a výzkumníkem působím na Katedře mediálních studií na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který se odborně zaměřuje na současnou politickou komunikaci.

Poslechněte si ho na Spotify, Apple Podcasts, Podcast Addict, Buzzsprout, Podcast Index nebo platformě Podchaser.

Média a politika jsou jako partneři, kteří bez sebe nemůžou žít

V úvodu rozhovoru Jan Křeček vysvětlil vztah médií a politiky na metafoře lidského vztahu. „Média a politika jsou jako partneři, kteří na jednu stranu bez sebe nemůžou žít. To je bez debat. Ale na druhou stranu to společné bytí s sebou nese každodenní třenice, rozmíšky, střetávání. Plus aby to nebylo tak jednoduché, tak v poslední době se k této partnerské dvojici přidal ještě třetí člověk, internet a sociální sítě. No a ten to ještě komplikuje tím, že nechce toho jednoho z té dvojice strhnout a vytvořit s ním pár, ale on se chce v tom stávajícím vztahu zabydlet a předělat tento vztah dvou lidí na takovou polyamorii.“

Politika je na médiích závislá hned v několika rovinách. Média totiž podle Jana Křečka zajišťují z velké části veřejnou sféru, kterou potřebujeme pro fungující demokracii. Veřejnou sféru si můžeme představit jako prostor, kam by měli mít všichni přístup, kde by měli získávat informace pro své rozhodování, ale zároveň by tam měli mít možnost být slyšeni. Také by tam podle něj neměla platit pravidla ekonomické moci, tedy že ten, kdo má víc peněz, má silnější hlas.

„Ve veřejné sféře by se měly střetávat různé názory na to, jaká celospolečenská rozhodnutí přijímat, a v rámci veřejné debaty zprostředkované médii by se měly tyhle různé názory postupně společně obrušovat a mělo by se dojít k nějakému závaznému rozhodnutí (policy), které v sobě kompromisně shrnuje různé názory (politics) různých skupin obyvatel.“ Problém ale podle Jana Křečka je, že velká většina médií k tomu nebyla zřízena, ale jde o firmy, které se snaží vytvořit zisk. Křeček následně upozornil na rozdíl mezi politickou a mediální logikou, podle které fungují oba světy – svět médií a politiky – a i kvůli jejich odlišnosti pak dochází ke vzájemným střetům.

Politici kolíkují hřiště, ve kterém média fungují

Politický vliv na fungování médií se podle Jana Křečka odehrává ve dvou základních rovinách. V té první jde o nastavování pravidel, v jakých mohou média fungovat – tedy mediální legislativu. V zákonech je například stanoveno, kdo může vlastnit média a kdo ne, jaké typy obsahů se nesmí v médiích objevovat, aby například neohrožovaly některé slabší členy společnosti nebo samotný systém.

V druhé rovině může jít o nepřímou, neformální až zákulisní podobu politického vlivu. Podle Křečka jsou na obou stranách „jen lidé“, takže k takovým vlivům může docházet. „Někdo je schopen jít až za nějaké ty základní etické profesní principy, kamarádíčkovat se, nerozlišovat, někomu popřát, protože to tak cítí.“ Ještě větší problém ale vidí v tzv. nečistém vydávání (impure publishing), což je odborný termín italského teoretika médií Paula Manciniho (2001, 2009), který označuje situaci, v níž někdo vlastní média a současně má firmy i v jiných sektorech ekonomiky a ztrátová média dotuje z nějakého jiného svého byznysu. Přišel s ním Křeček vysvětluje, že pak nejde argumentovat tím, že neviditelná ruka trhu zajistí, aby taková média, která třeba neposkytují kvalitní servis občanům, zahynula. A je to právě proto, že se systematicky dotuje provoz média, které by jinak mělo zahynout.

Více se dočtete na webu podcastu Rozpravy o médiích.

Foto a text jsou převzaty z webu Rozpravy o médiích.