„Zajímá mě, jak se média podílejí na zvětšování propasti v přístupu mladých žen a mužů vůči genderovým otázkám,“ říká vědkyně z IKSŽ

Inspiraci pro svá výzkumná témata získala dr. Lenka Vochocová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK mimo jiné při práci v mediálním a neziskovém sektoru. Ve svém výzkumu se zabývá rolí genderu v české novinařině, online politickou participací či šířením dezinformací v digitálním prostředí. Jejím cílem je kromě jiného přispět i k tomu, aby se lidé více zamýšleli nad tím, že právě psaným nebo vyřčeným slovem mohou druhé zraňovat více, než by chtěli nebo si uvědomovali.

S Fakultou sociálních věd UK je dr. Vochocová spojena již od počátku svých vysokoškolských studií. Na IKSŽ absolvovala bakalářské studium v oboru žurnalistika a poté magisterské i doktorské studium v oboru mediální studia. V začátcích své pracovní kariéry se však nejdříve vydala mimo akademickou oblast. Po několikaletém působení na pozici novinářky v České televizi odešla do neziskového sektoru, který se stal na dlouhou dobu hlavní oblastí jejího zájmu – působila v mediálních programech Člověka v tísni, v několika genderově zaměřených neziskových organizacích či dobrovolnicky pracovala s lidmi s mentálním hendikepem. „Poté jsem založila svoji vlastní organizaci Inventura, která se věnovala tvůrčí práci s touto cílovou skupinou – známými jsme se stali hlavně díky dokumentární tvorbě našich tvůrců a tvůrkyň s postižením,“ uvádí.

Novinářské prostředí i téma znevýhodněných skupin a jejich reprezentace ji nakonec inspirovaly v její výzkumné kariéře. Ve své disertační práci se zabývala tématem genderu v profesním diskurzu českých novinářů a novinářek. „Jsem zastánkyní sociocentrického pohledu na média, tedy takového, který je vnímá jako instituce ovlivňované obecnými společenskými vztahy. A postavení žen stále není dobré, naopak teď vidíme sílící misogynii v mnoha různých kontextech a její normalizaci ve veřejné sféře,” zdůrazňuje. „I ze studentských prací, které vedu, vyplývá, že novinářky jsou terčem symbolického genderově podmíněného násilí. A slyšíme to ostatně od samotných novinářek, které tento problém veřejně tematizují,” dodává.

Významný vědecký impuls pro ni v roce 2013 představoval vznik výzkumné skupiny PolCoRe na IKSŽ, díky čemuž se dostala k tématu online politické participace, nebo přesněji online expresivity, kterému se věnuje doteď. Za posledních deset let zkoumala, jak se uživatelé a uživatelky digitálních médií podílejí na konstruování veřejné debaty na mnoha různých tématech – například v kontextu předvolebních diskusí, tzv. evropské migrační krize, pandemie onemocnění covid-19 či války na Ukrajině.

Této oblasti se věnovala i v kolektivní monografii Na moři, za plotem, na síti. Digitální média a debata o migraci v Česku, která vyšla v roce 2021 v nakladatelství Kniha Zlín. Celkem do ní přispěla pěti kapitolami, na čtyřech z nich spolupracovala s dr. Janou Rosenfeldovou rovněž z IKSŽ. Rozebírala v nich vztah mediálního rámcování migrační krize a podobu uživatelských komentářů u takových článků, polarizaci diskutujících ve vztahu k tomuto tématu nebo genderové aspekty migračního diskurzu. „Také jsem zkoumala, jak se v uživatelských komentářích prolínají rasismus, xenofobie a sexismus namířený proti evropským ženám,” doplňuje. „Velmi zajímavé pro nás bylo sledovat, jak se ustalují určité ‚neodbytné obrazy v našich hlavách‘, jak jsme nazvali jednu kapitolu – tedy jak se z migrace stává téma, které lidé asociují i u článků, které se migrace nijak netýkají (například u zprávy o kvalitě čokolády v Česku nebo o nejčetnějším příjmení). To je ostatně jev, který pozorujeme i u jiných krizí,” podotýká.

Od roku 2025 se věnuje výzkumu digitálních médií i v rámci projektu Genderové atributy šíření a příjmu dezinformací z perspektivy teorie performativity sociálních médií a teorie identit, který podpořila Grantová agentura ČR. Jako hlavní řešitelka se svým týmem mapuje aktéry a aktérky šířící genderové dezinformace a tzv. anti-genderové narativy. „Vedle jednoznačných dezinformací nás zajímají také lidé a instituce šířící nenávist vůči ženám nebo LGBTQ+ lidem, útoky na takzvanou genderovou ideologii a feminismus, ale i profily, které zdůrazňují genderovanost identit žen a mužů –může to být muž, který radí ostatním, jak být ‚skutečnými muži‘, i žena, která naopak ženám radí, jak být správně feminní, ženská,” vysvětluje. „Tohle téma nás zajímá hlavně proto, že se ukazuje, že se zřejmě globálně rozevírá propast v nastavení mladých žen a mužů vůči genderovým otázkám –zatímco ženy jsou v průměru liberálnější než například jejich matky nebo babičky, muži se naopak stávají konzervativnějšími, než byly předchozí generace mužů,” dodává.

Jen u mapování ‚anti-genderových‘ narativů a sítí jejich šiřitelů však zůstat nechtějí – rádi by prozkoumali i to, co konzumace takových obsahů přináší jejich příjemcům a proč se lidé přidávají k šíření genderované nenávisti v online prostředí. „A tady se kloníme k teoriím, které vysvětlují, že se vlastně jedná o určité performativní akty sloužící k budování pocitu sounáležitosti určité online komunity, v níž je člověk uznáván skrze to, že například odmítá translidi nebo emancipované ženy. To mu umožňuje někam patřit a dává mu to pocit jistoty, který mu třeba v jiných oblastech života chybí,”doplňuje.

Novinářské prostředí

Paralelně s tím ve výzkumu neopouští svůj zájem o novinářskou profesi. V rámci působení v Národním institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI)aktuálně zkoumá vztah celospolečenských krizí a žurnalistiky. V současnosti se konkrétně věnuje tomu, jak se v Česku daří tzv. solutions journalism čili žurnalistice zaměřené na řešení. K tomuto tématu ji přiměla zejména zahraniční literatura, která se shoduje na tom, že tento typ žurnalistiky má v době závažných společenských krizí i dílčích krizových události velmi pozitivní účinek na příjemce, kterým dává naději a zmírňuje jejich pocity nejistoty, stresu a obecného zmaru.

„V Česku (a nejen tady) jí ale z pohledu samotných novinářek a novinářů v cestě stojí ekonomické principy fungování médií a obrovské tempo mediální produkce – napsat solutions článek trvá podle mých zdrojů minimálně tři dny, což znamená, že po tu dobu novináři nemohou produkovat obvyklý jeden článek denně, někdy i více, také nezájem příjemců (na takové články se prý dost nekliká, protože nejsou dost senzační), ale i převažující představy o tom, jak vypadá správné zpravodajství,” popisuje.„Moje data ukázala, že krize jsou vnímané spíše jako překážka šíření solutions přístupu, protože strhnou veškerou pozornost redakcí a ještě zvýší pracovní tempo a stres. Zároveň jsou ale solutions články pro novináře a novinářky velmi smysluplné, dávají jim nové impulsy a pocit naplnění z práce, můžou být vnímané jako prestižní,” dodává.

Vedle již zmíněných aktivit se v posledních letech také zapojila jako řešitelka do dvou projektů, které se zabývaly výzkumem veřejné reprezentace mladistvých politických aktérů a aktérek. Jednalo se projekty dr. Markéty Supa z IKSŽ, podpořený Grantovou agenturou České republiky, a dr. Annamárie Neag z IKSŽ, který byl součástí programu Univerzity Karlovy Primus. „Poměrně pozitivní bylo vidět, že v médiích mají až na výjimky (konzervativní média) aktivní mladí lidé velkou podporu. V online uživatelských diskusích už to bylo horší a někdy pro mě jako matku dvou dětí, pomalu dospívajících, velmi smutné čtení o tom, co lidé ve vztahu k dětem a mladým lidem jsou schopni veřejně napsat na internet,” zdůrazňuje. „Principy vylučování byly navíc velmi podobné způsobům vylučování žen nebo etnických a rasových menšin a viděla jsem v nich opět prolínání různých nenávistných postojů: transfobie, sexismu, xenofobie nebo ableismu,” dodává.

Stále výraznější roli v jejích výzkumných aktivitách hraje mezinárodní spolupráce. Aktuálně je například součástí projektu COST nazvaného OPINION, který vede prof. Christian Baden z Hebrew University of Jerusalem. „Věnujeme se teoretickým a metodologickým možnostem strojového měření a analýzy názorů a postojů a navazujeme různé dílčí spolupráce, moc si to užívám,”popisuje. Nově se také spolu s dr. Michalem Tkaczykem z Masarykovy univerzity zapojuje do JRP Project (Journalistic Role Performance Project) prof. Claudie Mellado, který sleduje proměny novinářské profese v globálním měřítku. „Proběhne už třetí vlna sběru dat, tak se těším, že v ní konečně bude zastupená i Česká republika. Budeme mít přístup ke komparativním datům a další mezinárodní spolupráci, což je skvělé,” popisuje.

Přání „pomalé“ vědy

Na kariéře vědkyně ji obecně nejvíce naplňuje objevování různých perspektiv, souvislostí a vzorců ve světě kolem nás. „Baví mě potkávat inspirativní lidi a vidět, že si klademe často podobné otázky, napříč různými kulturními zkušenostmi. Ráda si povídám se studujícími a seznamuju se s tématy a otázkami, které jsou pro ně důležité. Připadá mi, že díky kontaktu s přemýšlivými mladými lidmi může člověk zůstat mentálně mladší a otevřenější,“ pochvaluje si. „Ráda bych, aby mě vědecká práce nepřestala bavit a naplňovat a aby se nám (jako mezinárodní komunitě) třeba podařilo i díky interdisciplinární spolupráci lépe porozumět fenoménům, které dneska spíše dílčím způsobem popisujeme a nad kterými nám často zůstává rozum stát,“ dodává.

Ráda by rovněž přispěla i k tomu, že se lidé budou více zamýšlet nad tím, že psaným nebo vyřčeným slovem mohou druhé zraňovat víc, než by chtěli nebo si uvědomují, a kdyby alespoň někteří z nich dokázali reflektovat, co je k takové veřejně vyjadřované nenávisti nebo znevažování druhých vlastně vede. „Že to často nejsou jejich myšlenky nebo přesvědčení, ale nějaké kulturně předepsané a symbolicky šířené vzorce, které si osvojili mimo jiné skrze konzumaci médií,“ doplňuje.

Co jí naopak na vědecké dráze přijde demotivující, je sílící soutěž mezi institucemi i jednotlivci a scientometrický pohled na výzkumnou práci. „Úplně nehorázné mi připadá opovrhovat prací kolegy nebo kolegyně proto, že jejich článek vyšel ‚až‘ ve třetím nebo čtvrtém kvartilu Web of Science nebo dokonce úplně mimo tuhle databázi. Jako bychom už zapomněli, že poměrně nedávno jsme tady v Česku třeba v našem oboru žádné takové výstupy v takových časopisech téměř neměli, ale jako bychom taky odmítali vidět kontext takového měření našich výsledků,“ zdůrazňuje a zároveň podotýká, že publikovat v nejprestižnějších časopisech je často kvůli nadprodukci vědeckých výstupů stále těžší. „Snažím se ale takovým věcem nepodléhat, protože pro mnoho lidí je ten systém demotivující a frustrující. Bylo by skvělé, kdybychom mohli dělat mnohem ‚pomalejší‚ vědu založenou na mnohem větší spolupráci a menší soutěživosti, než jakou jsme nuceni dělat teď,“ uzavírá.

Převzato z science.fsv.cuni.cz