Děti, média a výchova bez paniky. Rozhovor s doktorandkou IKSŽ a autorkou knihy Rodič 21. století

„Rodičům doporučuji přijmout, že média existují – obzvlášť u starších dětí. Často zmiňuji hranici kolem dvanáctého roku, protože nastává významná změna ve vnímání dítěte. Nejen sebe sama, ale také okolí. Začne více přemýšlet, více se vyhraňovat. Co je úplně klíčové: neztratit s dítětem kontakt. Sledovat změny, které se u něj dějí, vysvětlovat, povídat si. Mít přehled o tom, jaké influencery a influencerky sleduje. Je klíčové s dětmi mluvit. Nesnažit se silou zasahovat do toho, co chtějí vidět, ale učit se spolu s nimi,“ radí Martina Švecová, doktorandka na IKSŽ a autorka nové knihy Rodič 21. století – Příručka pro rodiče o dětech a médiích. Někteří ji mohou znát také jako vyučující – v zimním semestru vede předmět CRM in a New Light: Transforming Customer Relationships in the 21st Century.

Její nová publikace se zaměřuje na výzvy, kterým čelí rodiče v digitální době, a nabízí praktické rady, jak děti vést k bezpečnému a zdravému vztahu k médiím. Jaké konkrétní strategie rodičům doporučuje? Jak by se měl tento přístup lišit v závislosti na věku dítěte? A co jí dalo doktorské studium? O tom v rozhovoru.

O čem je vaše kniha a proč jste ji napsala?

Ve své rigorózní práci jsem se věnovala tématu mediální výchovy ze strany rodičů dětí do šesti let. Zjistila jsem, že rodiče nejčastěji používají restrikce – což jsem tehdy nepovažovala za správné. A tak jsem začala bádat, mluvit s rodiči, s dětmi, se svými studenty a studentkami. Nastudovala jsem velké množství literatury o kognitivní výchově a dělala i přednášky o mediální výchově na základní škole, kam chodí moje děti – jak pro děti, tak pro rodiče. Tato interakce mi pomohla uvědomit si, že rodiče často věří informacím z internetu a mají pocit, že o médiích a jejich vlivu na děti vědí všechno. Jenže to je zkreslená představa – problematika je velmi široká a netýká se jen negativních vlivů, ale celkového životního stylu dítěte. V praxi jsem viděla, jak vedou restrikce – zvlášť ty softwarové – k tomu, že je děti dokážou snadno obejít a naučí se lhát.

Kniha vychází z hlavní myšlenky, že média jsou pevnou součástí světa dětí. A že by měla být začleněna do výchovy jako přirozený prvek – děti by se s vedením rodičů měli s médii postupně seznamovat, aby kolem dvanáctého roku uměly o médiích přemýšlet samostatně a rozhodovat se informovaně a zároveň neztratili kontakt s rodiči. Byly zvyklé s nimi mluvit.  Právě v tomto věku totiž rodiče začínají ztrácet kontrolu a dítě se osamostatňuje.

Kniha obsahuje obecnou část o médiích a pak je rozdělena podle věku: 3–6 let, 7–12 a 12–15 let. Zde čitatel najde popis kognitivního vývoje dítěte, tipy, jak do výchovy zařadit digitální média a jak o nich s dětmi mluvit. Vysvětluji, co děti zvládnou a co ještě ne – a jak se je naučit vnímat jako jedinečné osobnosti a vnímat to, jak se vyvíjejí. Přidala jsem také infografiku strategie výchovy – aby si rodiče mohli trochu oddechnout, přenechali část zodpovědnosti dětem, nestáli jim pořád za zády a stanovili si jen hlavní opěrné body. Mikromanagement ve výchově vede akorát k tomu, že budou vyčerpaní všichni, jak rodiče tak děti.

V knize nestraším. Naopak – formou popularizace vědy se snažím rodičům vysvětlit témata jako pornografie, agrese, hraní her, závislosti, ale i fungování sítí nebo internetu jako celku. Ukazuji, že některé fenomény, o kterých média mluví, nejsou zdaleka tak časté, jak se zdá. Popisuji typy rodičovské výchovy a jejich dopady na chování dětí směrem k médiím – tedy které děti jsou nejohroženější a proč. 

Které konkrétní strategie doporučujete rodičům pro nastavení hranic v používání technologií?

Především učit dítě rozdělit si čas mezi různé aktivity. Přijmout, že média existují – obzvlášť u starších dětí. Často zmiňuji hranici kolem dvanáctého roku, protože nastává významná změna ve vnímání dítěte. Nejen sebe sama, ale také okolí. Začne více přemýšlet, více se vyhraňovat. Co je úplně klíčové: neztratit s dítětem kontakt. Sledovat změny, které se u něj dějí, vysvětlovat, povídat si o všem možném. Mít přehled o tom, jaké influencery a influencerky sleduje – nemusí znát všechny jménem, bývá jich spousta – ale vědět, jaká témata jej zajímají, o čem přemýšlí a co jej baví. To je důležité. Není až tak podstatné, kolik času dítě na sítích jako teenager stráví, ale co dělá.

Starší si to časem umí rozvrhnout samo. Když je dítě malé, může mu čas u médií pomáhat nastavovat, ale postupně se musí naučit regulovat si ho samo. Teenager sociální sítě zkrátka používat bude – to je realita. Ale i to se mění. V poslední době sleduji přechod od sítí k messengrovým aplikacím nebo k Discordu. To je podle mě velmi zajímavé, ale i rizikové. Zašifrované aplikace nezachytí určité typy obsahů. A i kdyby to technicky šlo, společnosti, které je provozují, to dělat nebudou. WhatsApp je dnes i cestou k obsahu, který se k dítěti dostane, aniž by to jakýkoliv software zachytil a rodič o tom nemá ani ponětí.

Proto mluvím také o organizaci času. Je důležité, aby mělo dítě čas rozvrhnutý na školu, na učení, na pohyb, kroužky – a hlavně na spánek. Ten bývá často podceňovaný, a přitom je zásadní. A také bych zdůraznila čas na nudu. Děti jsou dnes tolik zahlcené podněty, že často nemají chvíli samy pro sebe. Jenže mozek, který neodpočívá, se nemůže ani regenerovat.

Jak se liší přístup k médiím u dětí různého věku a jak by na to měli rodiče reagovat?

Má to svůj vývoj. Malé děti milují pohádky, příběhy a písničky. Mnohé z nich se naučí první anglická slovíčka nebo celé texty písní – často už ve školkovém věku. Výzvou pro rodiče bývá třeba to, že dítě chce vidět jednu pohádku pořád dokola. Je ale důležité mu to dopřát – děti si tím zpracovávají obsah. Napoprvé ani napodruhé totiž nezachytí všechno. Postupně přecházejí ke složitějším tématům, často na doporučení kamarádů a kamarádek. Dostávají se i k různým komerčně úspěšným obsahům – nejen k pohádkám, ale i k výrobcům hraček a značek. Mnohé děti sledují na YouTube, jak youtubeři a youtuberky hrají hry jako Roblox nebo Minecraft.

A právě tady narážíme na problém, kterému se sice v knize detailně nevěnuji, ale považuji ho za důležitý – a to je pornografický obsah na YouTube Kids. Existují profily, které pomocí postaviček z Minecraftu vytvářejí nevhodné obsahy, které algoritmus vůbec nezachytí. Proto je důležité, aby už i menší děti měly jasné instrukce od rodičů: když narazí na něco nevhodného, mají o tom říct.

Mladší školní děti už hodně dají na doporučení vrstevníků a vrstevnic a sledují obsah, který se rodičům může zdát nevhodný. A tady často vzniká paradox – rodič pustí dítěti v osmi nebo devíti letech filmy jako Matrix nebo Maleficent a je hrdý, že to dítě zvládlo. Jenže dítě si ten film nevybralo. Netíhlo k němu. Zato když chce sledovat Pokémony, rodiče to považují za škodlivé – protože „se tam bojuje“. Přitom se ale nezeptá, proč se na program dívá.

Rodiče ale vidí také komerční stránku věci a propojují obsah s jeho komerčním účinkem. Co já považuji za zajímavé je také určitá přirozenost, se kterou se dítě už velmi malé naučí vypínat reklamy na YouTube, aby jim nepřerušovali programy. Učí se tak i ignorovat to, co nechtějí vidět, což je pozitivní. I když reklamního a komerčního obsahu se zbavit nedá.  

Proto je klíčové s dětmi mluvit. Nesnažit se silou zasahovat do toho, co chtějí vidět, ale učit se spolu s nimi. Samozřejmě, existují hranice nevhodného obsahu – to je jasné. Ale z mých výzkumů vyplývá, že dětem a mladým lidem mnohem víc vadí reálné násilí – například ve zprávách – než to filmové nebo animované. Už jsem se setkala s rodiči, kteří své děti považovali za „zbabělé“, protože se nedokázaly dívat na určité pohádky nebo filmy. A to považuji za velmi nebezpečné. Každé dítě se vyvíjí jinak. Jeho nervová soustava může být přetížená a dítě to vyjadřuje nesouhlasem. Je třeba mu naslouchat. Jeho citlivost a vnímavost nemají nic společného s odvahou nebo zbabělostí. Proto je individuální přístup naprosto klíčový.

No a kolem desátého roku – zejména u kluků, ale někdy i u holek – přichází silný zájem o hry, často skupinové. Záleží na typu dítěte – některé hry baví, jiné ne. Ale díky hrám se děti často naučí velmi dobře komunikovat anglicky. Což mi přijde fascinující, zvlášť když si vzpomenu na dobu, ve které jsem vyrůstala já a kdy takové možnosti vůbec nebyly. Rodiče se mě ptají na to, co s tím. Ale protože mnozí pracují a nemají jako úplně dítěti vyplnit čas, tak jim doporučuji koupit dobrá křesla, dobrý monitor a myš a učit děti kompenzační cvičení. Zároveň si myslím, že součástí životního stylu 21. století by měla být i návštěva fyzioterapeuta nebo fyzioterapeutky, kteří budou děti sledovat a pomáhat jim s vývojem těla. Protože oni sedí i ve škole, nejen doma na počítači nebo mobilu.  

Jste doktorandkou na IKSŽ. Čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Název mé disertační práce je Generace Z jako interaktivní publikum v procesu selektivity informací. Zaměřuji se na selektivitu a aktivitu publika z Generace Z. Výzkumný záběr mám ale o něco širší. Jako Slovenka – a s ohledem na to, co se momentálně na Slovensku děje – jsem publikovala i na politicko-mediální či historické témata, konkrétně například reprezentaci politiků a političek v českých a slovenských médiích, nebo zobrazení Slovenského národního povstání v českých dobových novinách. K těmto tématům jsem se dostala díky několika zadáním v rámci seminářů PhD studia – a zájem mi zůstal. Na jeden z projektů jsem získala podporu GAUK, což pro mě byl důležitý moment – motivoval mě publikovat i v časopisech s vyšší indexací. 

Díky tomu, že jsem působila jako pedagožka na jiné vysoké škole, zapojila jsem se do projektu financovaného TAČR, zaměřeného na re-use pointy a re-use centra. Takže řeším poměrně široké spektrum témat, která na první pohled spolu nesouvisí – ale ve skutečnosti jsou provázaná. Například v rámci výzkumu o re-use centrech jsme realizovali reprezentativní šetření o jejich vnímání v České republice – a právě mladá generace tam hrála důležitou roli.

Podobně, když se zabýváte tématy jako demokracie nebo reprezentace politiků a političek, velmi rychle narazíte na generační rozdíly v postoji k médiím a společnosti. I proto, že velkou část mého disertačního výzkumu tvoří rozhovory – a v těch se zřetelně ukazuje, jak mladí lidé vnímají demokracii nebo to, jak se staví ke tvorbě zpráv na zpravodajských serverech a proč je nesledují. Hodně mi právě interakce s vysokoškoláky a vysokoškolačky změnila pohled na média.  

Co považujete za největší přínos vašeho doktorského studia na IKSŽ?

Asi bych začala už rigorózní prací, díky které jsem se dostala k tématu výchovy dětí. Právě tam se pro mě otevřely dveře k tomu, co mě opravdu zajímá. Jako konzultanta jsem dostala pana profesora Jiráka, který mi umožnil zůstat „zakotvená“ v tématu, které mi dává smysl. Pochopil, že s ohledem na můj věk potřebuji flexibilnější přístup. Netlačil mě do změn, ale naopak mě vedl k tomu, abych témata rozpracovala do hloubky. Jeho podpora mě motivovala ke vstupu do doktorského studia a k tomu, abych zkusila najít cestu, jak propojit vlastní výzkumnou práci s výchovou dětí, která v té době byla středobodem mého života. Pak jsem nastoupila do doktorského studia, již hodně ovlivněná tím, že jsem učila na plný úvazek. Učila jsem se naslouchat a hledat cesty, jak pracovat se studenty a studentkami. Díky studiu pak budu mít možnost se rozhodnout jakou formou uchopit svůj život po mateřské dovolené.   

I když je studium náročné, naučí vás organizovat si čas a plánovat si práci – což je dovednost, kterou považuji za klíčovou. Největší přínos ale vidím v tom, že vás studium naučí pohybovat se v akademickém prostředí: zjistíte, jak fungují publikační procesy, kde a jak publikovat, jaké jsou typy odborných časopisů, začnete si vybírat konference, kam chcete jezdit, a navazujete první spolupráce.

Seznámíte se s lidmi z oboru a začnete zjišťovat, jestli vám vůbec vyhovuje akademická dráha. Někteří spolužáci skončili, jiní pokračují. A všichni se s tím nějak pereme a hledáme cestu, jak studium ukončit. U mě to například bylo to, že jsem ukončila práci na jiné vysoké škole a nechala si jenom živnost na určitý úvazek. Jako doktorand nebo doktorandka se zároveň setkáte s frustrací – třeba když vám článek nevezmou – a musíte se naučit s tím pracovat, ale není to konec světa. Protože se pořád učíte a máte prostor na chyby. Naučíte se také hledat možnosti financování pro vlastní výzkum. Celkově je to zajímavá, dynamická a velmi náročná cesta.

Co jste se během studia naučila?

Trpělivosti. Asi nejdůležitější věc, kterou mi studium přineslo. Jsem už „starší“ doktorandka, která začínala svou cestu v praxi. A v praxi se věci řeší hned – potřebujete, aby se posouvaly dopředu, abyste měli výsledky teď a tady. V akademickém prostředí je ale všechno mnohem pomalejší – zato o to náročnější. Musíte řešit mnoho úkolů najednou a neustále je táhnete před sebou. Některé věci řešíte s velkým časovým odstupem – třeba u článků čekáte od začátku až po vydání i roky, než budou recenzovány nebo publikovány. Naučila jsem se lépe si řídit čas tak, abych zvládla být pedagožka, výzkumnice, psát články, sledovat trendy v oboru a zároveň řešit granty a dodržovat harmonogramy. Zejména poradit si, i když nevíte, jestli vám článek vůbec vyjde, nebo kdy. Také jsem se musela ponořit do technik výzkumu – osobně jsem si sama dostudovávala statistické metody, které teď běžně používám. Trvalo mi to skoro rok, ale stálo to za to. A pořád se mám co učit. 

Protože jsem již byla zvyklá učit, vést studující při jejich závěrečných pracích a psát posudky, toto nebylo pro mě nóvum. Ale díky studiu jsem mohla akademické poznatky přenášet do běžného jazyka. A umožnilo mi napsat právě tuto knížku, protože jsem si uvědomila jaká je propast mezi tím, co jako akademici víme, a tím, co vědí lidé, kteří se o výzkumy nezajímají. Uvědomila jsem si, jak důležitý je most mezi vědou a praxí – a přesně tam bych se chtěla dlouhodobě pohybovat.