Módní průmysl strategicky mlčí o neprodaném zboží, dokazuje nová studie

Nadprodukce módního průmyslu zůstává neřešeným problémem. Veřejnost zpozorněla, když se ukázalo, že elektrárna ve Švédsku spaluje oblečení společnosti H&M nebo že obrovské množství textilního odpadu končí v Africe či v poušti Atacama v Chile. Nová studie výzkumného týmu z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy přinesla alarmující důkazy o dalším znepokojivém trendu v módním průmyslu – firmy o klíčových environmentálních problémech strategicky mlčí. Analýza ukazuje, že více než tři čtvrtiny těch nejodpovědnějších firem vůbec nemluví o tom, co dělají s produkty, které se jim nepodaří prodat. 

Na výzkumu, který byl publikován v odborném magazínu Corporate Communications: An International Journal, se podíleli Denisa Hejlová, Angga Ariestya, Petra Koudelková a Soňa Schneiderová. Analýza se zaměřila na veřejně dostupné zprávy o udržitelnosti 95 firem podepsaných pod Fashion Industry Charter for Climate Action spadající pod iniciativu OSN Global Impact. Studie zkoumala, jak tyto společnosti mluví o problémech, jako je výroba příliš velkého množství oblečení (nadprodukce) nebo o tom, co se děje s oblečením, které se neprodá (tzv. „deadstock“).

Jaký je závěr? Pouze pětina z nich se těchto otázek alespoň do určité míry dotýká. Většina se zmiňuje pouze o souvisejících tématech, nebo rovnou mlčí. Firmy tak ignorují jádro problému – vyrábí více oblečení, než je potřeba. Studie tak potvrzuje, že i firmy, které se hlásí se k udržitelným cílům a vydávají mnohostránkové ekologické reporty, mohou důležité problémy zamlčovat. „Nakládání s neprodaným odpadem je v módním průmyslu tak velký problém, že se o něm raději moc nemluví. Zprávy se soustředí na menší cíle, jako je například úspora energie při výrobě nebo recyklaci starého oblečení, které ale tvoří jen zlomek z výroby,“ dodává Hejlová.  

Evropské nařízení o ekodesignu (ESPR) plánuje od roku 2026 ničení neprodaného oblečení zakázat. Firmy budou muset transparentně zveřejňovat, kolik produktů vyřazují a proč, a hledat způsoby jejich dalšího využití. Tato regulace má snížit textilní odpad, podpořit cirkulární ekonomiku a zvýšit transparentnost v módním průmyslu. To však bude platit jen v Evropě. Objevují se proto obavy, že výrobci se budou snažit pravidla obcházet tím, že neprodané zásoby převezou do zemí mimo EU, kde podobná regulace neexistuje.

Odpovědnost je ale i na straně spotřebitelů a spotřebitelek: při nákupu oblečení, zejména online, by si měli uvědomit, že ne každý vrácený kus se znovu prodá. Podobně je to s kontejnery na textil: znovu se unosí jen maximálně deset procent vyhozených oděvů, část jde na výrobu například izolací do stavebnictví – ale zbytek jde na skládku.

Lidé by podle Hejlové měli dávat přednost jednodruhovým přírodním materiálům, například vlně, bavlně, viskóze nebo lnu, které se na skládce rychleji rozloží, než materiálům s příměsemi polyamidu či polyesteru. „Potíže se týkají i mladé generace, která nakupuje ultrarychlou módu ze zemí, kde se environmentální ani lidskoprávní zásady příliš nedodržují. Pro módní průmysl je pak klíčové, aby se k otázkám nadprodukce a neprodaného oblečení postavil otevřeně. Pouze transparentní přístup a ochota řešit tyto výzvy mohou vést k zodpovědnějšímu fungování celého sektoru,“ zakončuje Hejlová.