Nová kniha absolventky IKSŽ Adély Šponerové zkoumá vliv módy na lidské prožívaní

Adéla Šponerová vystudovala bakalářskou i magisterskou Žurnalistiku na IKSŽ. Dříve pracovala v marketingu, nedávno se ovšem přesměrovala zpět do „svého“ oboru – novinařiny. Od ledna 2024 pracuje jako redaktorka v České televizi. V říjnu 2024 jí navíc vyšla její první kniha s názvem On Fashion. O (bez)významnosti módy. Publikace se zabývá módou z nejrůznějších perspektiv – o tématu se baví se socioložkou Andreou Průchovou Hrůzovou, modelkou Barborou Černou, návrhářem Janem Černým, odborářkou a právničkou Šárkou Homfray nebo třeba s političkou a ekonomkou Danuší Nerudovou. Rozhovory kromě tématu spojuje dvojí – kritické a zvídavé otázky a obohacující odpovědi. 

Tvoje nová kniha On Fashion. O (bez)významnosti módy má impozantní vizuál. Proč je růžová?

Barva, kterou jsme použili, se jmenuje shocking pink a je to barva italské návrhářky Elsy Schiaparelli. Použila ji ve 30. letech, kdy docházelo k větší emancipaci žen a ona tím chtěla tu celospolečenskou změnu ilustrovat a podtrhnout. Místo unylých tmavých monotónních barev chtěla ženám dát tuto zářivou růžovou.

O čem kniha je?

Hlavně je o módě, ale dívá se na módu jako na nějaký společenský jev, fenomén. Ohledává oblasti, do kterých se móda, oděv, vizuálno dostává a kde bychom móda na první pohled módu nečekali – ať už je to politika, práce nebo vztah módy k emancipaci žen. Doufám ale, že leitmotivem je i hledání místa na světě, ve kterém se lidé cítí dobře, ale čistě to vychází z nich. Nepodléhá to tlakům okolí.

Je založena na rozhovorech. S kým?

Mám tam mnoho různých lidí z různých oblastí, ale můžeme je rozdělit do dvou podskupin. Jednak tam jsou vyloženě módní insideři, kteří v módě pracují a pro které je hlavním zdrojem příjmu. To je třeba návrhář Jan Černý nebo modelka Bára Podzimková, nyní Černá. A na druhou stranu tam jsou lidé, kteří jsou z jiných oblastí, ale přesto se jim móda a vizuál do té jejich oblasti nějakým způsobem dostává. To je třeba právnička a odborářka Šárka Homfray nebo socioložka Andrea Průchová Hrůzová. A je tam třeba ještě Natálie Pažická – aktivistka, která dělá skvělou práci.

Rezonuje v tobě nějaký z těch rozhovorů nějak zásadně?

Je samozřejmě těžké říct, který je pro mě nejzásadnější – každý má mnoho skvělých odpovědí. Ale hodně mnou rezonoval třeba rozhovor se socioložkou Andreou Průchovou Hrůzovou, se kterou jsme řešily třeba to, jaké móda a módní branže konstruuje  normy krásy nebo normy těla, tedy to, co považujeme za normální, za krásné. Přínosný mi přišel také rozhovor s političkou Danuší Nerudovou, která nám dovolila nahlédnout do pozadí své dřívější politické kampaně. Z toho rozhovoru chápu, že to, co nosí, to, jak se prezentuje a taky, co tím říká, bylo velice důležitou součástí právě její kampaně.

Proč rozhovorová forma?

Protože jsem zkrátka chtěla znát strašně moc odpovědí z hrozně moc různých oblastí a jednoduše nejsem specialista v žádné z nich. Takže jsem si vybrala lidi, jejichž odpovědi mě na dané otázky, které jsem si položila jako klíčové, zajímá. Chtěla jsem obsáhnout mnoho různých oblastí a proto jsem se ptala odborníků a odbornic.

Máš tip ještě na nějaké jiný novinářky orientovaný materiál, který by se z kritické perspektivy díval na módu? Ať už podcast, jinou knihu, seriál?

Vzadu v knize je seznam použité literatury, kde je velká spousta zajímavých zdrojů, ze kterých jsem vycházela. Hodně mě bavila knížka francouzské novinářky Véronique Hyland Dress Code. Pak kniha Fashion: A Philosophy (Móda: Filozofie) severského filozofa Larse Svendsena, kde se filozicky k módě vztahoval. A potom je super také podcast Decoder ring - ten zkoumá různé společenské fenomény a právě k módě se taky vztahuje.

V té knize vlastně módu kritizuješ i obhajuješ. Proč může být móda problematická?

To bych se mohla rozpovídat na opravdu dlouho. Například je zde problematický, nebezpečný a toxický aspekt toho, že to oblečení může být z nekvalitních materiálů nebo využívat toxické látky, což opravdu může způsobovat zdravotní problémy. Další rovina je ale samozřejmě ta pracovně právní, kdy v zemích třetího světa lidé pracují za strašně nízké finanční odměny – protože my chceme oblečení, chceme ho moc a chceme ho levně. V knize mám jednu citaci, že si myslíme, že náš oděv může stát takto málo. Jenže někde někdo za tu nízkou cenu platí. Nemůže vznikat z prázdna.

V čem může být móda naopak užitečná nebo povznášející?
Největší přínos vidím v tom, že nám může pomoci se cítit lépe. Oblečení je něco, co nosíme nejblíže našemu tělu. Lícuje nám s kůží, takže nějaký pocit z něj vždycky máme. Móda nám tedy může pomoci cítit se více sebevědomě. Hodně jsme s respondentkami řešily třeba roli power dressingu, kdy si i historicky ženy brávaly oblečení, které jim vytvářelo pocit větší emancipace a podporovalo je v tom si stát více za svými názory. I proto je to, co nosíme, důležité. I pro nás, i pro ty, co nás potkávají – očima si vytváříme si nejvíce dojmů.

Jak vzpomínáš na studia Žurnalistiky na IKSŽ?

Hezky, zároveň to není tak dlouho, co jsem skončila. Odstátnicovala jsem na konci ledna 2024. Bohužel jsme ale měli covidovou pandemii, takže času, který jsme tady mohli strávit fyzicky, nebylo tolik, kolik bych si přála. Jsem vděčná za to, že jsem se tady seznámila s velmi zajímavými lidmi, se kterými se potkávám v pracovním i osobním životě doteď.

Vybavíš si nějaký významný moment, který během studia ovlivnil tvé následující směřování?

Neustále vyprávím o těch samých. (smích) I v knize zmiňuji, že jsem se tady někdy nějaký čas necítila úplně dobře, jelikož jsem se zabývala marketingem a lifystelem, ne zpravodajstvím. Zlomil to zesnulý Filip Láb, který byl naprosto skvělý a stále na něj vzpomínám. Vždycky mi říkal: „Adélo, tolik se nestresujte a dejte si dortík.“ A od té doby se opravdu stresuju méně, alespoň stran práce nebo školy. On validoval témata, která jsem chtěla řešit – jako je móda. Důležité byly také hodiny s novinářem Pavlem Turkem z kulturní rubriky týdeníku Respekt. On mi dal hodně prostoru, abych se věnovala tomu, čemu jsem chtěla. Přisuzoval tomu důležitost. To pro mě bylo velmi důležité – že si o tom se mnou někdo povídal a dával mi zpětnou vazbu.

Dělala jsi marketing, nyní pracuješ jako novinářka v České televizi. Co tě na těchto oborech baví?

Řada nástrojů, které tyto branže používají, jsou stejné: používání síly slova, konstruování světa skrze jazyk. Ale jejich filozofie je samozřejmě velmi odlišná. V marketingu a PR mě bavilo to, že můžeš projekt vytvořit od začátku do konce a můžeš se pohybovat v nejrůznějších polohách – pracuješ s textem, zpracováváš vizuál, probíhají akce, komunikuješ o tom směrem k veřejnosti, pracuješ s lidmi. Na žurnalistice mě baví akčnost. Každý den děláš něco jiného. Mě vždycky bavilo poznávat věci, o kterých toho moc nevím. Řekla bych, že jsem zvídavá, proto jsem ráda, že můžu každý den zjišťovat nové informace. A velmi mě baví práce v terénu – pracuješ s lidmi, ptáš se a pak o tom reportuješ dál.

Proč jsi chtěla z marketingu přejít do žurnalistiky?

Rozhodně jsem to dlouho nečekala. (smích) Nedávno jsem našla rozhovor, který se mnou někdo dělal před třemi lety, kde říkám, že rozhodně nikdy nebudu dělat žurnalistiku. Většinu svého studijního života to nebyl můj cíl ani sen. Změnilo se to poté, co jsem se poměrně hodně unavila z práce v módě a PR. Pracovala jsem na stážích u módních značek, kde mi nebylo úplně dobře, takže mě to postupně přestalo bavit. To mě přivedlo k žurnalistice. Uvědomila jsem si, že je to to jediné, co umím nebo k čemu mám blízko. Takže jsem si řekla, že to zkusím. Je to poměrně nová věc, ale zatím mě baví.

Kdyby někdo chtěl se žurnalistikou začít, máš nějaké tipy?

Je třeba říct, že jsem na začátku. V redakci, kde můžu dělat opravdu novinářskou práci, jsem od začátku tohoto roku. Ale nějaké poznatky samozřejmě mám. Za mě je nejdůležitější věřit, že na to máme. Já jsem třeba měla pocit, že to nemůžu dělat, že na to nestačím. Zpravodajská novinařina se velmi staví na piedestal. Podle mě je fajn mít vzory, které nás inspirují, ale nemělo by se to přehánět, aby to neskončilo nekritickou adorací. I novináři kolem sebe občas utváří jakýsi kult. Takže je podle mě fajn snažit se vymanit z pocitu, že nejsi dost. Jsi dost, pokud to chceš dělat a máš na to energii a chuť.

A co marketing? Máš nějaká doporučení?

Přijde mi fajn začít brzy - i když to s sebou nese zase dřívější únavu z práce. To ty obory asi spojuje – člověk se nejvíce naučí praxí. Já jsem třeba vždycky napsala firmám, ve kterých jsem chtěla pracovat, jestli pro mě mají prostor, a většinou to vyšlo. Proto je fajn i v tomto případě věřit, že na to máme, nebát se a zkusit to. A je dobré pokusit se vydefinovat i finance – je to práce, za kterou by se mělo platit. 

Nejlepší životní rada, kterou jsi kdy dostala?

Žádnou asi nemám. Ale třeba co se týče sebevědomí a hledání svojí podstaty, tak je podle mě důležité vědět, že bychom si neměli nechat namluvit, že je nějaký náš zájem hloupý nebo že vy jste hloupí, protože se zajímáte o témata, která lidi nálepkují jako zbytná. Je fajn dělat to, co vás baví – nic není zbytečné, pokud to děláte s láskou a vidíte v tom smysl.